Detektiv Brand seděl ve svém kupé plně zahloubán do svých myšlenek… I takto bychom mohli začít. Jak to ale bývá, začalo to vše mnohem prozaičtěji…

Jel jsem po pracovní cestě mým oblíbeným žlutým vláčkem z matičky Prahy domů do Těšína. Měli jsme se ženou ještě hodinu času, a tak jsme se rozhodli ji strávit lobby této dopravní společnosti. Předpokládám, že by se nestalo nic mimořádného, kdybych nešel ženě koupit Coca-Colu na žaludeční nevolnost. Dál se vše seběhlo až příliš rychle, než jsem se nadál. Žena otočila zátkou syceného nápoje a… bylo vymalováno. Tedy spíše vycolováno.

A nic… tedy kromě všeobecného pozdvižení mezi spolusedícími čekateli na vlak.

Kdyby se stalo aspoň něco, kdyby někdo z personálu alespoň zvedl oči od svých monitorů, v době, kdy se stala tato nepříjemnost, byla by to událost hodna dopadu tunguzského meteoritu. Bohužel ale vůbec nic. Tedy rozhodně ne ze strany, kde by se to dalo očekávat. Jen od vedlejšího stolku dáma se třemi malými dětmi hlesla: Nate vlhkých kapesníček, ať nejste celá ulepená. A ochotně ho podávala ženě přes stůl. Její slova v mém nitru vyvolala doslova bouři. Chtělo se mi nahlas zakřičet a zeptat se, zda nám opravdu nemůže tu spoušť pomoci uklidit nikdo z placeného a školeného personálu. Pak jsem si to ale rozmyslel a zeptal se paní za pultem sám. Chtěl jsem po ní půjčit nějaký hadr. Očekával jsem ochotnou a pohotovou reakci na naši nezáviděníhodnou situaci.

Dívka zjevně nedostatečně motivována svým pracovním zařazením mi podala hromadu papírových ubrousků a po mé nelibé reakci, že tohle opravdu stačit nebude, mi připravila i vytírací mop… a klidně mi jej stranou pultu podala. Jasně, říkáte si, to je normální, po sobě vytřít. To bezesporu ano, jenže to jaksi neladí s prezentací těchhle žlutých vláčků, které ústy svého ředitele všude pějí chválu na svůj ochotný a vždy připravený personál. No nic, povídám si, tak jednou ukážu, že i slavný detektiv Brand, si po sobě umí uklidit nepořádek. Zatímco žena utírala stůl a postříkaná křesla, vytřel jsem a bavil jsem se pohledem na dívku, která v naprostém klidu vyměňovala barel s kávou do kávovaru.

Říkal jsem si, že toho vzruchu by už pro dnešek mohlo stačit, když se od vedlejšího stolu dětským hláskem ozvalo: Jsou tady na mě všichni hnusní! Taková hláška z úst asi tříletého chlapečka mě dostala. Ve stejné chvíli obkroužil místnost zjevně další ze „stewardů“ a s důležitostí sobě vlastní se jal obsadit stolek u výstupu z čekárny. S přísným pohledem odtlačil křesílko se třemi malými těsnícími se dětmi, mezi nimiž byl i zmíněný mluvící chlapec. Zřejmě aby dal vyniknout plastovému stolku a růžové košili. Jinak mi smysl této pozice zcela unikal. Na stolku ležela jen cedule s řazením vagónů námi očekávaného vlaku. Pohledy dětí asi netřeba komentovat. Malý klouček okamžitě obrátil pozornost k nám. Maminka mu dávala napít ovocného džusu a jemu se to nelíbilo. U nás viděl něco „lepšího“ a tak prohlásil další památnou větu: Já chci taky kofolu, nebudu pít ten hnusný džus! Oba jsme vybuchli smíchem.  Steward dál klidně seděl a na svém tabletu plnil zřejmě důležité pracovní povinnosti.

Nastal čas odchodu a já jsem chtěl aspoň trochu potěšit ty tři malé prcky. Zeptal jsem se ženy, zda nemá bonbony, které u sebe normálně mívá. Bohužel neměla. Tak jsem se opět rozhodl pro poněkud náročnější operaci. Přistoupil jsem k oné ochotné dívce za pultem a ptám se: Omlouvám se, ale nemáte náhodou ty malé čokoládové bonbónky, které se podávají ke kávě? V její tváři se objevil udivený výraz a záhy navrch odsekla: Bonbonky nemáme ani ve vlaku!

Poděkoval jsem a s ledovou sprchou v zádech jsme odcházeli k nástupišti, kde jsme po chvíli nasedli i do vlaku. Notnou část cesty jsem pak sepisoval tuhle podivnou příhodu mrtvých stewardů, protože podle mě ti mladí lidé byli doslova zavražděni nezájmem o lidi. Ptal jsem se sám sebe, jak je možné, aby společnost, která svou značku vystavěla na vstřícném vztahu se zákazníky může klesnout tak hluboko. Jak hluboko se dá padat do králičí nory? Ptala se v románu Carl Lewise Alenka v Ríši divů. Tady to zjevně nikdo nevěděl. Minimálně nikdo z těch mladých lidí, kteří nás po celou dobu nechávali jen tak bez povšimnutí. Možná by si nás dříve všimli mrtvých než živých. Ale kdo z nás byl více živý?

Kdo byl a je vrahem těch mladých lidí za přepážkou dopravní společnosti se žlutými vláčky? Zahradníkův pes ani Charlieho teta to určitě nebudou…

S úctou Váš detektiv Brand … Milan Bláha … Budujte značku nikoliv firmu