Brand právě dopsal poslední stránku svého deníku a hlavou mu proletělo, že by právě dnes měl navštívit svého osobního tiskaře, aby mu vytiskl další várku deníku s jeho monogramem. A tak zvedl telefon a trpělivě čekal, až se na druhé straně aparátu ozve vyzváněcí tón…


Může se zdát, že mít vlastní deník, či firemní blok je v podstatě hračka. Nepřeberné množství firem skýtá i obrovskou nabídku. Po nekonečné několikadenní separaci máte konečně pocit, že máte vyhráno a to, když si některou z firem vyberete a rozhodnete se ji vybrat jako tu jedinou pravou. Přes nemalé a opět nekonečné peripetie při objednávání se nakonec s úlevou doberete kýženého výsledku a bloky máte „doma“. Zakázka přijde relativně včas a bloky mají úspěch. Celkem rychle je rozdáte a spolu s detektivem Brandem si myslíte, že opakovaná objednávka téhož tentokráte už tou hračkou přeci jen bude.

Ovšem – chyba lávky. Čeká vás mírně řečeno rozčarování. Hned první kontakt vás přesvědčí o faktu, že firma s názvem volně přeloženým jako „jen to vytiskni“, opravdu dostává naplnění onoho vystihujícího významu. Všechno ostatní je totiž na vás. Jako první se dozvíte, že opakovaná objednávka není možná a že si tudíž musíte všechno znova doslova vydřít – tzn. vyplnit složitý online formulář, nahrát grafické podklady, počkat, až vám je pošlou ke schválení a další a další věci. U opakované objednávky jaksi očekáváte bezproblémový průběh, který je pochopitelný po již první strastiplné zkušenosti, ale narazíte znova jen na neochotnou a strohou komunikaci ze strany zákaznické podpory. A to navzdory všem na webovém portálu hlásajícím heslům hýřícím superlativy a do nebe volajícími jistotami. Opravdu nemáte čas trávit dlouhé minuty vysvětlováním, že vám opravdu nejde nahrát grafická příloha vytvořená přesně podle doporučeného manuálu (tatáž co před půl rokem), že vám opravdu i nejde změnit u objednávky dodací adresu (tak, jak to nešlo před půl rokem) atp. Když už byste jako zákazníci čekali, že vám bude v rámci zákaznické podpory pomoženo, dostanete jako ledovou sprchu další manuál s návodem po e-mailu. Jen tak na okraj – ani podle něj se vám nedaří vykonat to, co u objednávky potřebujete. To už to ve vás vře a máte pocit, že to snad už ani nemůže být pravda.

Jak může dneska fungovat taková firma? Kdo jsou její zákazníci? Při opakované e-mailové a následně telefonické přestřelce vaší kolegyně zřejmě s robotkou na druhé straně, to prostě nevydržíte a vložíte se do toho sám. Emoce ve vás přímo vaří. A po vašem docela gradovaném, nicméně slušném emočním výstřelu se na druhé straně ozve jen strohé: „Číslo vaší objednávky?“ Znova tedy vysvětlíte, že nemáte dobrý pocit z celé firmy a že potřebujete pomoci, ale s robotkou to ani nehne. Druhá strana je zjevně mimo spojení. Máte najednou pocit, že jste hrdinou filmu Intelstellar – uvězněný v mimočase a mimoprostoru. Začnete znova vysvětlovat. Odpovědí vám opět nezúčastněné a ledové: „Ale my nejsme grafické studio!“ To už v podstatě nevydržíte. Končím, ruším, už nesleduji… říkáte si rázně potichu tuhle repliku z kultovních Pelíšků, než nakonec vystřelíte: „Tu objednávku ruším, už rozumíte?“ Otázka zůstává bez odpovědi. Robotka zjevně nereaguje ani na tato klíčová sdělení. Ozve se jen: „Na shledanou:“ No, radši sbohem, pomyslíte si, když zavěsíte hovor.

A pak, ať uvažuji, jak uvažuji. Nemůžu přijít na to, kde udělali soudruzi z téhle společnosti chybu. Že by … (a opět si pomůžu výňatkem ze zmíněného filmu) … stříleli opravdu slepými?

Už po tom ale nepátrám, čeká mě další čas, strávený hledáním nového dodavatele…

Váš detektiv Brand